Houslové povídání o kouzelníkovi

Vzbudila mě ubrečená sousedka.
Její devítiletý synek si nahrál svou virtuózní hru na housle na CD. To by asi nebyl důvod k pláči. Jenže on to nahrál i s chybami. Ano, to ještě nemusí každého rozplakat. Jenže on se zavřel do pokoje se slovy „nerušit, jdu cvičit“. Nahraná CD vrzala bytem. Maminka byla pyšná, že je kluk zodpovědný a kluk zatím lovil s Kopčemem mamuty.

Celý článek

První svého druhu

Lidé jsou chytří a vymyslí mnohé. Jen nejsou dost moudří na to, aby dokázali mnohé i domyslet.
Díky chování člověka zmizelo a mizí z povrchu zemského mnoho živočišných i rostlinných druhů.

Jak se asi cítí poslední svého druhu? Potkává jen stvoření, která jsou jiná. Nemá si s kým porozprávět, komu postěžovat, nemá šanci na zachování rodu. Všichni okolo voní jinak, mluví jinak, nechávají jiné otisky v měkké půdě.

Celý článek

Setkání s mimozemšťanem - na testech IQ

Nevím jestli jste měli někdy chuť zkusit si udělat v Mense test IQ. Já ano, ne snad proto, že bych si myslela, že mi ta čísla přinesou nějakou změnu do života (ale o tom někdy příště). Jen jsem hrozně zvědavá holka.

Celý článek

Lekce pokory

Prý jsme páni tvorstva a poručíme větru, dešti.

Celý článek

Některé věci stojí za vidění

Některé věci prostě podle mého názoru stojí za vidění. Jsou takové o kterých každý ví a jiné o kterých sotva slyšíte. Praha není jen Karlův most, Pražský Hrad, Orloj a další „profláknuté památky“ (které z celého srdce jako správný patriot miluju). Některé utajené klenoty mohou myslím směle konkurovat těm oslavovaným.

Zdá se mi, že by byla škoda, kdyby Vaší pozornosti uniklo třeba muzeum miniatur. Je fascinující na co někteří lidé mají trpělivost a šikovnost. Kolik jste viděli v životě okovaných blech, velbloudích karavan v oku jehly nebo makových zrnek a třešňových pecek s portréty slavných? Tohle muzeum myslím potěší jak duši dětskou, tak i duše dospělé.

A ještě jeden typ mám, tentokrát pro milovníky Cimrmana.
V suterénu Petřínské rozhledny je stálá výstava "Jára Cimrman, génius, který se neproslavil".

Čestné prohlášení
Já Letinka tímto prohlašuji, že výše uvedené odkazy nejsou žádnou skrytou ani odkrytou reklamou. Nejsem vlastníkem, pracovníkem ani příbuzným muzea ani výstavy. Nejsem Cimrman ani jeho pravnuk či dědeček. A nejsem okovaná blecha. Proto můžete brát výše uvedené jen jako mojí chuť upozornit Vás na možnost zajímavě stráveného času v hlavním městě.

Jsem děvče všetečné a budu moc ráda pokud mi moje tipy vyměníte za nějaké zajímavé své.

Povídání u jahod

O extrovertním jsem Vám vyprávěla už u Romea a Julie.
Těsně před Štědrým dnem se přihasil s plnou přepravkou jahod (ví, že je mám ráda) a provinilým výrazem v očích. Ani nemusel promluvit a bylo mi jasné, že udělal něco, co udělat neměl.

Celý článek

Pokorně smekám před moudrostí moudrých

Při psaní minulých příspěvků jsem se znovu zamýšlela nad tím, jak odlišné jsou světy a pohledy každého z nás na stejnou věc. Ráda bych Vám proto vyprávěla jeden příběh.

Nevím, který z filosofů ho vymyslel (slyšela jsem ten příběh vyprávět), ale věděla bych to moc ráda.

Poutník se na své cestě světem dostal až k místu, kde mnoho mužů stavělo chrám.

I zastavil se u prvního muže, který tesal kámen.
Poutník : Co to děláš dobrý muži?
Muž: Co je to za hloupou otázku? Nevidíš dřu do úmoru, tešu kámen.

I poodešel poutník a zastavil se u druhého muže, který také tesal kámen.
Poutník : Co to děláš dobrý muži?
Muž: Co je to za hloupou otázku? Nevidíš, že vydělávám peníze?

I poodešel poutník a zastavil se u třetího muže, který také tesal kámen.
Poutník : Co to děláš dobrý muži?
Muž: Co je to za hloupou otázku? Nevidíš, jak nádhernou katedrálu to stavím?


Pokorně smekám před moudrostí moudrých.

Letinka komentuje

Dobré ráno. Slíbila jsem, že se s komentářem GuRu vypořádám, tak jsem tady.
Včera mi nedošla řeč, jen jsem měla spoustu povinností – to jen na vysvětlenou pro zvědavce GuRu.

Celý článek

Taky máte pocit, že Letince došla řeč?

(GuRu – Mail – WWW) Vloženo 27.12.2004, 10:24:36
Ahoj Letinko, možná mě znáš od Radka.Vim,že toneni k tématu,ale zajíma mě proč jsi nekomentovala Radkovýho Anděla. Myslim,že na to dost lidí (jako já) čekalo to bys poznala kdyby ses podívla na komentáře.To ti došla řeč ty s nim souhlasis? To si to nečetla anebo si se jako spousta jinejch z Radka podelala a kasles na lidi co ti fandej? Fakt si te hodně moc vazim,ale tohle me poradne nasralo.To fakt kašleš na lidi co ti fanděj, tak teď sem zvedavej jestli mě smazneš nebo odpovíš!

Citovaný komentář (objevil se mi u mimozemšťana -PC) mě opravdu zarazil a určitě se s odpovědí na něj vypořádám, a to jakmile budu mít víc času.

Ti,kteří čtou WELL DONE možná pochopí o čem to povídání je a já bych jim všem byla opravdu vděčná, kdyby mi mohli říct, jestli to vnímají stejně jako GuRu. Předem díky.

Setkání s mimozemšťanem - u PC

Moje připojení bylo pomalé a zlobivé.
Na rady internetově chytřejších jsem vybrala připojení rychlé a poslušné.

Celý článek

Osudoví muži

V životě všech žen, které mají štěstí se objeví nějaký „osudový muž“.
V životě některých dokonce osudových mužů více.
Mám kamarádku,která své nové a nové osudové muže potkává snad každý den.

Celý článek

O chválení

Tahle doba je zvláštní. Přeje kritikám a urážkám a nepřeje chvále.

Celý článek

Rybička pro štěstí

Když se o vánocích vysloví slovo "ryba", většina z nás okamžitě dodává "kapr".

Já bych ráda připomněla ty ostatní. Mám ráda ryby z pohádek co plní tajná přání i ty zlaté co nosí štěstí.

Před rokem jsem dostala takovou svou rybičku pro štěstí, i když není zlatá, mám ji ráda.

Půjčím Vám ji, člověk prostě potřebuje občas kapičku štěstí.
A kdo ví, třeba to ta moje rybička umí – můj život je moc fajn.



Prosím jen nezapomínejte, že je malinká a neumí všechna kouzla. Pokud chcete, aby se Vaše sny splnily musíte své štěstí sami postrčit.

Přeji Vám krásné svátky a hodně splněných snů, abyste měli prostor pro vymýšlení nových.

"Přímý člověk" očima Letinky

Už od malinka mne učí, že sliby se mají plnit.
Slíbila jsem, že vysvětlím svůj vztah ke slovu „přímý“.
Udělejte si pohodlí, příběh slova „přímý“ napsaný Letinkou začíná.

Celý článek

Může mi prosím někdo poradit?

Dva mí čtenáři otevřeli u jednoho článku diskusi o tom, jaký člověk je přímý.
Oběma jim velmi děkuji, protože mě to přimělo k zamyšlení – a zamýšlím se moc ráda.

Je zajímavé a inspirativní, jak odlišné mohou být pohledy lidí i na zdánlivě jasné věci.
Proto by mne opravdu moc zajímal Váš názor!!

O jakém člověku byste Vy osobně řekli, že je přímý?

Co znamená "být přímý" podle Letinky se dozvíte později.
Jde mi teď o Vás a nerada bych kohokoliv předem ovlivnila.

Krásný den a předem díky

Místo na slunci

Každý jsme individualita a každý máme své subjektivní touhy a představy o „místě na slunci“. Jeden chce zachraňovat životy, jiný stavět domy, ve kterých se budou lidé cítit dobře. Další touží malovat obrazy, péct voňavé rohlíky, sázet květiny, sloužit bohu. Někteří zas budou cítit naplnění svého života v péči o slabé či bezbranné. Životním stylem dalších je nestarat se o nikoho kromě sebe.

Celý článek

Chytrému napověz, hloupého kopni

Občas stojím na místě a nevím jak dál.
Občas věci nedávají smysl.
Občas nerozumím světu kolem.
Většinou stačí napovědět a najednou mám jasno, nakročím a vydám se správných směrem.
Možná jsem chytrá.

Co se lidí týká, občas jim nerozumím.
Co se lidí týká, občas nechápu jejich myšlení a chování.
Co se lidí týká, nikdy mi nestačí napovědět.
A to ani když napovídají mnozí.
Při snaze pochopit lidské bytosti, se vždy řídím vlastním úsudkem a rozumem.
Co se lidí týká, potřebuji kopnout.
Možná jsem hloupá.

I chytří dělají chyby, jen hloupí však stejné chyby opakují.

Co se lidí týká, jsem nezdolný optimista. Nebo chcete-li nezdolný naivní idealista.
Nikdy neztrácím víru, že dobrý je někde uvnitř každý, že každý stojí za respekt.
A tak, co se lidí týká, opakuji stejnou "chybu" pořád dokola. Věřím jim, dokud mě nekopnou.
Možná jsem hloupá.

Co se konkrétních lidí týká, nikdy neopakuji u stejných lidí stejnou chybu.
Když mě nakopnou, zazvoní zvonec a já mačkám DELETE.
Možná jsem chytrá.

Ostatně co v mezilidských vztazích záleží na tom jestli jsem chytrá nebo hloupá. Jde o víru v lidské kvality a tu si naštěstí navzdory občasným kopancům stále držím.

Když, ale někdo z malicherných důvodů zradí Vaši důvěru, byť v drobnosti, je to pořádný kopanec.

A tak včera zazvonil zvonec.....a já u jednoho člověka zmáčkla DELETE.

Setkání s mimozemšťanem - u knížek II.

Po cestě z práce jsem se stavila v malém obchůdku s knížkami.

Celý článek

Setkání s mimozemšťanem-u knížek

Blíží se vánoce.
Sháním dárky.
Naštěstí pocházím z rodu knihomolů.
Knížkou nic nezkazíš.

Snadné, zdá se. Výběr je veliký a navíc se dnes už nestojí každý čtvrtek fronty na novinky, jak znám z vyprávění maminky. Proč být skromná, vybírám jeden z největších obchodů a vrhám se nadšeně mezi knížky.

Po chvíli už vím, že to byla chyba. Jsem ztracená v té spoustě myšlenek a nápadů. Skoro každou knížku mám chuť vzít do ruky a začíst se.

Tak tahle by to nešlo Letinko!!! Chce to systém, popadnout co potřebuješ a prchat. Nemáš čas holka. Honem za prodavačkou, ta se vyzná.

L: Prosím máte Nebe nezná vyvolených od...(touží po něm moje kamarádka žijící v Itálii). Autora už nedodávám, protože prodavačka zuřivě buší do PC)

Prodavačka: Nemáme

L: Děkuji (mrzutě odcházím a po cestě vidím Remarque, takže s ním jdu zpátky k prodavačce)

L: Našla jsem Nebe nezná vyvolených

Prodavačka: No jo, ale to napsal Remarque a já hledala pod Balzacem

L: A proč jste nehledala podle názvu knihy ?

Prodavačka : Protože když znám autora je to rychlejší podle autora (s opovržlivým pohledem co jsem za tupou osobu)

Co dodat? Platím rychle Remarqua a prchám.


Co se týká nadpisu inspiroval mě jeden chytrý kluk. Podobným setkáním říká Setkání třetího druhu. I když se snažím nic trefnějšího nevymyslím. Takže tímto díky své inspiraci.

Moji mimozemšťané

Občas mám pocit, že snad ani není třeba zvedat oči ke hvězdám, že mimozemšťané jsou i kolem nás. Určitě už jste také nějaké potkali.

Celý článek

O člověku

Otázku kdo je člověk si bezpochyby alespoň jedenkrát ve svém životě položí každý z nás.

Je člověkem každá živá lidská společenská bytost, bez ohledu na to, jak se chová, cítí a uvažuje, nebo je k tomu, aby se člověk stal člověkem, potřeba více než jen být živočišným druhem – savcem z rodu Homo?

Co vlastně činí člověka člověkem?

Člověk je nadán city, vědomím, rozumovou schopností a artikulovanou řečí. Je to bytost, která je zvána „pánem tvorstva“. Bytost, která se naučila efektivně využívat a přetvářet svůj životní prostor.

Samotný význam slova „člověk“ je však obestřen záhadami a tajemstvím. Staří Egypťané a Řekové měli slovo „člověk“ vyhrazeno pouze pro příslušníky svého vlastního národa, ostatní lidé pak byli barbaři. Oni měli ve svém chápání označení „člověk“ jasno, prostě to byla nedílná součást jediného konkrétního „lidstva“,konkrétní etnické skupiny.

Přemýšlela jsem, jak pojmy „člověk“ a jeho „lidství“ cítím a vnímám já.

Je pravdou, že i já tyto pojmy spojím ihned s rozumem a schopností myslet.

"Lidství"je pro mne však pojem mnohem širší, zahrnující nejen dobré a špatné lidské vlastnosti a city, schopnost učit se, tvořit vlastní život, ovlivňovat životy druhé, neustále na sobě pracovat,ale rovněž schopnost neztrácet cit, dávat lásku a být sám sebou při respektování ostatních živých i neživých organismů.
Schopnost chybovat, poučit se z chyb a tyto chyby neopakovat, i schopnost pochybovat.
Schopnost cítit nejen sám se sebou, ale i s druhými, bez ohledu na jejich postavení v hierarchii přírody či společnosti.
Schopnost najít cestu jak přežít a schopnost omezit se nebo obětovat část sebe pro druhé.
Schopnost najít cestu, jak nejen přežít, ale jak život naplnit sobě a i jiným.
Schopnost uvědomit si, že každý člověk je výjimečnou a neopakovatelnou součástí světa, který usměrňuje a přetváří dle svých potřeb a tužeb, ale bez kterého by byla nemyslitelná samotná jeho existence.

Je zvláštní, jak těžké je pojmenovat to, co je nám tak blízké.

"Člověk"je slovo tak podobné mnoha jiným a přece v sobě skrývá tolik výjimečného. Ať už byl člověk stvořen přírodou či Bohem, je zcela zřejmé, že vzal své bytí do rukou svých.

Je například velmi jednoduché říct, že člověkem je každý z nás, lidí a přece to vnímám trochu jinak.
I Hitler byl člověk, stejně jako např. Stalin, ale přesto mi spojení „člověk Hitler“ nebo „člověk Stalin“ připadá nepřirozené. Když se někdo zeptá „kdo byl Hitler“ určitě neodpovím „člověk, který……“.
Naproti tomu např. u Matky Terezy je slovo „člověk“ dle mého mínění příhodné.
Ale není právě projevem různých tváří lidství, že jsme schopni tak odlišných životních poutí, že jsme schopni takové lásky i nenávisti?
Jsou lidé jako Hitler opravdu méně člověkem než lidé jako Matka Tereza?
Člověk je pro mne bytost schopná myslet, cítit i vcítit se do druhých, bytost plná nejen touhy po prosazení sama sebe, ale i touhy být dobrá.

Člověk jako jediná bytost dostal do vínku dary jako je rozum a svoboda (i když rozhodně ne absolutní) vést nejen svůj život, ale spoluutvářet i život jiných i celý svět.

Právě kvůli těmto darům je člověk však dle mého názoru povinen chápat svou výjimečnou roli na tomto světě a nést odpovědnost za své skutky. Platí tak za svobodu rozhodovat se a vést svůj život ztrátou svobody, protože by měl žít svůj život odpovědně?

Člověk by měl pochopit, že jeho blaho končí tam, kde by začínala bolest druhých.
Je zvláštní, že přes postavení, které na tomto světě máme, tolik základního užitečného bychom se měli učit od ostatních (prý primitivnějších), kteří nás obklopují a o kterých s neuvěřitelnou nadutostí občas prohlašujeme, že je ovládáme a kontrolujeme.

A tak je člověk nejen bytost výjimečná, ale zároveň zřejmě první bytost, která sama sebe – svůj druh – přivádí takřka na samý okraj konce své existence, a mne napadá neumělá parafráze Kanta „Kdo budeš člověče, když ztratíš své lidství ?“

INTERZEN 2004

Omlouvám se předem všem nezasvěceným, zřejmě nebudou obsah tohoto mého příspěvku dost dobře chápat.
Pokud byste se měli chuť v celé záležitosti zorientovat, uvedu později odkazy na stránky, kde je možné získat informace (tedy až mě to někdo hodný naučí).

Takže dnes výjimečně pro zasvěcené.
(Jmenovat je myslím zbytečné, všichni zúčastnění jsou inteligentní lidé se schopností najít souvislosti)

Protože moje cesta k blogům vedla přes odborný blog, zaregistrovala jsem trochu dění v tom Vašem specifickém světě. Tedy i soutěž Interzen 2004. Neumím a nechci se míchat do věcí, kterým nerozumím – proto nebudu mluvit o těch odborných.

Interzen 2004 byla soutěž o nejlepší webdesign.
Pro mne jako laika a běžného uživatele soutěž o tom jak hezké, přehledné a obsahově zajímavé jsou stránky.
Pro Vás jako odborníky zřejmě soutěž o kódech, šablonách, DL, CSS, tagu a ostatních zvláštních věcech jejich význam ani netuším.

Soutěž skončila, výsledky byly vyhlášeny. Po soutěžích se rozdávají ceny. Těším se, jak to asi bude v tom specifickém světě počítačových lidí?

Tak už to vím! Prý nevyhráli ti praví, prý porotci nebyli ti praví, prý soutěž nebyla ta pravá. Soutěžící se napadají. Soutěžící vysvětlují. Porotci se omlouvají. Porotci vysvětlují. Odborná veřejnost se hádá. Ti co měli odvahu se přihlásit, jsou označeni za nesebekritické drzouny. Největší dávku kritiky zřejmě sklidil klučík z Venuše, byl označen za zloděje. Pro laika komedie. Nebo tragédie?

Z komentářů o výsledcích jsem, i při naprosté neznalosti odborných věcí, pochopila, že ani zasvěcení se nedokáží shodnout. Nejsou jednotní v názoru na tom, co vlastně Venušan provedl. Co vymyslel, přetvořil či použil, co ho inspirovalo nebo co ukradl či zda vůbec něco. Všimla jsem si, ale že většina se shoduje na tom, že celek není jen prostou uloupenou kopií.

A pohled laika?
Laik zděšeně volá „haló pánové odborníci, zpátky na zem.“.
Určitě jste všichni skvělí profesionálové, ale také jste lidi.
Nechápu Váš svět – kam se Vám v těch kódech, šablonách a písmencích ztratila lidskost? Webdesign vytvářejí lidé pro lidi, chválí ho lidé, kritizují lidé, používají lidé, mění lidé.

V odborné pěvecké soutěži také nerozhoduje jen zabarvení hlasu, skvělá intonace, dokonalé frázování a čisté tóny. Když chybí srdce, nechytí zvuky za srdíčko. Sebelepší obraz s bezchybnými konturami a stínováním je bez lidského elementu prázdný.

Co kdybyste se v tom svém světě zkusili podívat i na to jestli se Venušan snažil, co chtěl říct a dát a co dostat. Neříkám, že to má být jediná cesta k posouzení kvality webu, v odborné soutěži určitě ne. Možná jen způsob, jak práci realisticky zhodnotit a posunout tvůrce dál.

Podle mě jste rozšlapali lidské mládě.
Takové, které se místo sezení s kamarády nejspíš snažilo něco naučit.
Možná se inspirovalo světem kolem sebe, ale kdo to nedělá.
Možná nejsou jeho kódy a šablony bez chyby.
Ale opravdu jsou tyhle věci tak moc důležité, že stojí za to někomu zabít kus jeho světa? Navíc z pozice zkušenějších a odborně schopnějších?
Napadlo Vás vůbec, že to mládě třeba strávilo hodiny prací nad svou Venuší, že se snažilo řešit problémy, které Vám ani jako problémy nepřipadají a že na konec oprávněně mělo pocit dobře vykonané práce?
Že se toužilo předvést s výsledky své práce, aby mu někdo řekl co je dobře a co změnit?
Kdyby Vaše dítě přineslo krásný obrázek namalovaný vlastní ručkou podle předlohy, opravdu byste ho označili za ubohého zloděje?
Možná se Venušan snažil i proto, aby se mohl přiblížit svým vzorům. Napadlo Vás třeba že možná jste těmi vzory i Vy nebo Vám podobní?

Tisíckrát jsem věci neudělala bezchybně a tisíckrát mi někdo pomohl. Mám štěstí – mí učitelé byli vždy tolerantní, vysvětlili mi co dělám špatně, co zlepšit, co neopakovat. Snaha se prý cení a chyby dělá každý.

Možná to lidské mládě teď někde sedí v koutě a líže si rány, které utržilo díky tomu, že se snažilo něco zkusit.

Možná jste mu vzali jednou pro vždy chuť něco zkoušet.

Osobně mu moc držím palce, neznám kódy a šablony a Venuši mám ráda. Takže si klidně můžu dovolit říct, že mně se jeho práce moc líbí. A nebudu se muset za to nikomu omlouvat.

Moc prosím zúčastněné, co jsem psala neberte jako osobní útoky proti sobě.
Sama velmi dobře vím, že profesionální deformace občas člověku velmi ztěžuje schopnost koukat na věci v jiných rovinách. Kdyby však profesionální deformace nebyla, nebyli by nejspíš odborníci a tenhle svět by byl horší.

Budu moc spokojená, pokud se mýlím. Třeba mi vysvětlíte, že lidskost nezmizela, že jste na ní nezapomněli.

O svíčkách

Přemýšlela jsem o grafické podobě své stránky.
Chtěla jsem pro povídání s Vámi najít místo příjemné, pohodové, neagresivní a inspirující.
Jak, ale takovou atmosféru naladit ve virtuálním prostoru? Musím to zkusit stejně jako v životě.

Celý článek

O životních snech

Potkala jsem spolužačku ze základky.
Nic zvláštního bydlí přece ve stejné čtvrti jako já.
Tohle potkání bylo ale jiné než ta ostatní. A nebylo to jen tím, že bylo předvánoční.
Sotva mě pozdravila a už nadšeně vyhrkla, že se jí splnil největší životní sen.
Zatím co se culí říkám „to je skvělé“ a hlavou mi o překot utíkají myšlenky na téma, co asi právě tahle holka měla za životní sen. Doluji z přeplněné hlavy data o tom, co jí bavilo, co měla ráda.

Možná udělala nějakou skvělou školu, má práci co jí chtěla, dostala Nobelovu cenu nevím za co, snad složila úžasnou písničku či namalovala kouzelný obraz. Vyluštila hieroglyfy nebo našla ztracený poklad?
Vylezla na Everest, přeplavala La Manche nebo pomohla hodit zpátky velrybu?
Zachránila někomu život? Postavila dům, zasadila strom?

Kolik je lidí tolik je životních snů, těžká hádanka.
Tápu a ona se jen culí.
Začínám být opravdu zvědavá a ona se dál jen culí „hádej“.

Najednou mi svitlo je to přece tak jasné našla lásku a má krásné zdravé dítě.
Přestala se culit, koukla na mě a zeptala se jestli jsem normální. Prý si kazit postavu a mít dítě, když se jí splnil největší životní sen a konečně má prsa.
Stála jsem a měla tupý výraz. Připadala jsem si prázdná, tak jsem popřála krásné svátky a odešla.

Jsme duševno ve fyzičnu. Pečovat o tělo je proto stejně důležité jako pečovat o duši. Jde jen o způsob péče a především pak o to, kde na žebříčku hodnot máme "super tělo" postaveno a co jsme ochotni obětovat. Můžeme plavat, běhat nebo jezdit na kole. Bruslit a držet u toho za ruku člověka co nás s ním život baví. Nebo můžeme doufat, že štěstí nám přinese skalpel plastických chirurgů.

Pokud pominu ty lidi, kteří potřebují kosmetickou plastickou operaci proto, aby mohli dělat práci, kterou milují, zbývá velké procento takových jako je moje spolužačka. Za každou takovou kosmetickou plastickou operací vidím problém sebevědomí a mindráků. Někdo si pro krásný výstřih vycpe umělou hmotou prsa, jiný si pro pleť bez vrásek jedem přiotráví svaly. Nevadí, že zmizne kouzlo výrazu a zůstane maska, vrásky jsou sice přirozené, ale prostě se nenosí.

Jsou dámy,které se i se zhoubnou nemocí poperou s grácií a bez silikonu a jiné se zhroutí kvůli povolenému prsnímu svalu. Někteří pochodují do kopců, na jejichž vrcholech čeká odměna např. v podobě hradu, co v sobě nese kus naší historie. Jiní než by udělali pár kroků, preferují odsátí tuku chirurgickou jehlou. Je na Vás, který způsob hodnotíte jako přínosnější. Já mám hrady moc ráda.

My lidé, jsme fakt dost divní tvorové, honíme se za "uniformní dokonalostí" a jsme za ni ochotní vysoké daně. Platíme bolestí, rizikem zdravotních komplikací. Jsme ochotní obětovat čas, který bychom mohli trávit s lidmi, co nám na nich záleží, na rekonvalescenci v nemocnici. Nevadí nám, že zbytečná narkóza pozabíjí mozkové buňky – jsou přece míň vidět než dekolt – ten se nosí.

Každý by měl mít právo žít svůj život šťastně a pokud ke svému štěstí potřebuje nezbytně umělou hmotu v těle svém či partnerčině, držím mu palce,aby vše proběhlo bez komplikací a zákrok mu opravdu přinesl štěstí.

Nikoho nesoudím, nikým neopovrhuji, nemyslím si že je můj pohled na věc jediný správný, jen jsem neskonale vděčná za skutečnost, že umím se svými nedokonalostmi žít a usmívat se.

Jsem vděčná za to, že mám prostor na jiné životní sny než jsou nová prsa.

Romeo a Julie

Člověk míní, život mění – říká lidová moudrost.

Já mínila dnes péct vánoční cukroví, místo toho jsem tři hodiny seděla na Petříně a poslouchala svého kamaráda – mám ho moc ráda. Hezký, chytrý, úspěšný, zábavný a extrovertní děvkař.
Pět let ženatý s milou (a milující), hodnou introvertní šedou myškou. Čtyři roky introvertní potichu tolerovala opakované nevěry svému extrovertnímu. Teď řekla dost, odstěhovala se a podala žádost o rozvod. Extrovertnímu je MOC zle, nechtěl ubližovat. Jak sám říká – jen hledal vzrušení a jistotu, že mu neuniká láska – ta opravdová. Teď si je jist, že ta jediná opravdová utekla s jeho šedou myškou.

Ne nadarmo se říká, že láska dělá z lidí hlupáky, i přesto je to myslím ten nejdokonalejší cit, který dokázala příroda stvořit. A lidé se za ním pachtí od věků.

Jenže čím jsme "vyspělejší" tím máme větší nároky a to nejen na sebe, ale i na okolí. A zřejmě si nedokážeme vážit lásky v její klidné podobě. Už od dob Shakespeara snad každá zatouží být Julií a mít svého Romea. Kluci zas (pokud pominu stvoření v pravdě primitivní, jimž jde jen o zajištění základních životních potřeb) ve skrytu duše, pod maskou tvrdých mužů z filmů o divokém Západě, sní o své Julii.

Chceme neustále zažívat extáze a návaly touhy a citů. Chceme každou vteřinu vnímat něco moc intenzivního, abychom cítili, že žijeme. Když to tak není, jsme rychle zklamaní, že ta naše láska není ta opravdová, není jako ta z románů. A tak se vydáváme znova hledat.

Nebyla však láska z pera pana Shakespeara tolik intenzivní právě proto, že byla nenaplněná, úplně platonický vztah bez jakékoliv možnosti prožít co k lásce patří? Bez šance uspokojit touhu i zvědavost. Bez šance na budoucnost. Jak by asi dopadl život jeho milenců, pokud by dostali šanci spolu žít? Julie by nejspíš rodila děti a starala se o chod domácnosti. Seděla by doma a čekala až se její Romeo vrátí kdoví odkud. Jak dlouho by pak zažívala každodenní vzrušení z každého okamžiku, kdy je s ním? A co on, toužil by po své Julii stejně jako když jí potkal na plese i pokud by ji měl doma a věděl, že mu patří? Byla pro něj nedostupná a nedostižná a jeho touhu určitě nesmírně umocňovala zoufalost, že to tak je.

Ale co když se ze zakázaného ovoce, stane ovoce u kterého máš takřka povinnost (minimálně morální) ochutnávat? Nechci být necitlivá, věřím, že by se ti dva dokázali moc milovat. Vím ale jistě, že by jejich vztah dostal jinou chuť. Opravdu pochybuji o tom, že pokud by po letech jejich soužití jeden zemřel, druhý by svůj život vzdal úplně stejným způsobem jako v příběhu pana Williama.

Milovat má prostě tisíce podob, je přirozené, že se každý vztah vyvíjí. Impulsivní a emočně výbušné pobláznění a zamilovanost (obé úžasné!!) přechází v klidnější lásku, partnerství (obé úžasné!!), úctu a respekt (tedy v tom ideálním případě). Jen nám to páni Shakespearové zapomněli vyprávět.

Proto máme občas pocit, že pokud nám srdce neustále zuřivě nebuší či nepláče, není to, co prožíváme dost silné, zajímavé a pravé. Snadno tak nedoceníme sílu a krásu toho citu, který je v nás (viz extrovertní).

Cukroví půjde na pekáč až v noci, ale nevadí, je fantastické slyšet "Dík, už je mi díky tobě o moc líp".

Jen slzy mám zapomenout – kluci prý nepláčou (a extrovertní ukrutní borci, čistá rasa už vůbec ne). Proč vlastně ?