Přijela pouť
Zase na Výstaviště. Jako každý rok, už třicet let.
Tahle pražská pouť začíná každoročně jako první evropská pouť.
Je to stará známá v českých zemích, zmínky o ní jsou už z roku 1595.
Které dítě by nemělo rádo kolotoče a houpačky, cukrovou vatu a zvuk frkaček.
Milovala jsem pouť.
Jako malá jsem se prala o nejkrásnějšího koně na kolotoči, chtěla jsem taky řídit tramvaj.
Pak jsem rostla a víc mě zajímala zvonkovka a horská dráha.
A což teprve lochneska! Mohli jste trefit míč do koše a jeli pak jízdu zdarma. To byl panečku pocit vítězství.
Pak přišel zázrak moderní doby – centrifuga.
Páni, to je věc lítat hlavou dolu.
Když jsem byla ještě starší, vyhrávaly papírové růže.
Ty kýčovité z barevného krepáku.
Takové, co si jich můžete doma za pár korun udělat mraky.
Jenže ty z pouti měly obrovské kouzlo.
Zvlášť když je vystřelil kluk, co se mi líbil.
Dneska je spíš v kurzu dobrá večeře, a mně je těch růží líto.
Voněly lacinou voňavkou i poutí a já si je strkala do vlasů.
Nejspíš jsem vypadala pořádně praštěně, ale cítila jsem se královnou.
Matějská dávala pocit svobody a křídel.
Chodili jsme po pouti, vítr čechral vlasy na kolotočích.
Všude hráli české ultra hity a voněly pečené klobásy.
A my měli pocit, že nám patří svět.
S dvackou bylo úžasně strávené celé odpoledne, za padesát z Vás byl král.
Autodrom plný smíchu a úmyslných bouraček a barevné žužu, co vlastně ani nemělo moc chuť.
A roky plynuly. A každý rok přijela pouť.
Z některých věcí člověk nikdy nevyroste.
Miluji dál kolotoče i houpačky.
A klidně na ně lezu, kdykoli mám příležitost.
A vážně je mi úplně fuk, jak infantilní se těm kolem zdám.
Vítr čechrá vlasy, já kopu nohama a je mi fajn.
Jenže věci se mění. I pouť se změnila.
Už nejsem malá holka a ona už není ta z mého dětství a dospívání.
Jen jednou jsem tam s dcerkou byla.
A bylo mi smutno. Tahle pouť už chutná jinak.
Nepovedlo se mi přijít té nové na chuť.
Možná jsem vyrostla a kouzelné dveře se pro mě zavřely.
Možná jen sentiment nechce připustit, že růže z papíru už nemají kouzlo, že teď se cení klíčenky s obrázky amerických postaviček.
Nechodím už roky na tuhle pouť.
To proto, že si chci pamatovat tu svou.
Nikoho nechci navádět, aby na tom byl stejně.
Jen já tuhle novou nemám ráda.
Moje kamarádka šla s dětmi.
Vrátila se za dvě hodiny, otrávená a o dvaapůltisíce lehčí.
Atrakce stojí i 150,- Kč a řekněte dětem, že nepůjdou.
A proboha, co když budou chtít jít dvakrát?
Kam zmizel půvab rozevlátých vlasů, vůně klobásy a kouzlo laciné voňavky na krepákových růžích?
Jsem patriot. A jsem smutná, že to musím přiznat, ale tahle Matějská už není nic pro mě.
Nechtěla jsem dcerku okrást o kolotoče a houpačky.
Jenže když jí vezmu do Legolandu nebo Gardalandu, finančně mě to vyjde na skoro na stejné peníze. Taky to pro mě osobně je míň kýčovité než tahle nová Matějská.
A hlavně nemám stažený krk, že něco moc hezkého je pryč.
A tak je mi už pár let úplně jedno, že přijela do Prahy pouť.
Komentáře
Tempora mutantum... (aTeo ;) - Mail - WWW) Vloženo 26.02.2005, 21:54:49
Jako kluk jsem měl rád cukrovou vatu. Dnes se mi dělá špatně jenom z představy, že bych se jí dotkl :)
(Enzy - Mail - WWW) Vloženo 27.02.2005, 01:11:43
U nás ve městě máme také každý rok pouť, dokonce několikrát do roka. Není to něco velkého jako Matějská ale někdy postačí.
Když uvidím kolotoče, hned mám chuť se na ně vydat a skotačit celý den. Když jsem ale sám, jen se nad tím pousměji a jdu dál.
Chce to mít hlavně s kým jít a taky pěkně těžkou peněženku. V tom případě pro mě má kouzlo, s přáteli...
Hodně věcí se změnilo. Všechno je teď dražší. Lidí jiní. Pohled na ně a svět okolo také.
Není to ale náhodou život?
Kdybych to uměla, (Andrea - Mail - WWW) Vloženo 27.02.2005, 08:34:33
popíšu to úplně stejně. Stejné pocity, stejné vzpomínky, stejné růže..
Asi mám štěstí (meky - Mail - WWW) Vloženo 27.02.2005, 15:38:34
Bydlím v malé vesnici a pouť k nám jezdí vždy v půli srpna. Pro celou ves je to největší svátek v roce. O víkendu jsou tři taneční zábavy (po našem čochy), na které přijde v součtu dobrých 1500 lidí a to má naše vesnice 400 obyvatel. Všichni se dobře baví a muzika hraje až do svítání.
Jak to tady tak čtu, tak sem zase jednou rád, že jsem vesan...
Jo, jo a je to tak... (-fim- - Mail - WWW) Vloženo 01.03.2005, 13:55:59
Prvni vzpominky na Matejskou mam prakticky stejne, pozdeji jsem ty ruze spis strilel, nez dostaval...
A jeste pozdeji rad po pouti chodil s fotakem v ruce.
Ted uz jsem to vicemene nahodou hezkych par let neudelal a jak tak ctu, asi je to dobre. Vzhledem k tomu, co se mi na Matejske libilo, bych asi dopadl jako Letinka.
Přidání komentáře...