Jen tak trochu si písknout
Když nastoupil do nové práce, moc se mu zalíbila jedna kolegyně.
V práci je už skoro dva roky.
A celé dva roky zkouší tu kolegyni někam pozvat.
Vlastně už se z toho za tu dlouhou řádku dní stal jakýsi sport.
On vymyslí originální pozvání, ona originální odpověď NE.
Abyste správně chápali, nemluvím tu o žádném podbízení se a dolejzání.
Bezvadně si spolu rozumí, ale být s ním sama se jí roky nechce.
A on je beran, co si nedá pokoj, dokud nedostane co chce.
A ji chce.
Včera ji zase zkusil pozvat.
Jako už snad stokrát před tím.
A ona řekla „prima nápad, kdy a kde“.
Telenovela s dobrým koncem, mohlo by se zdát.
Jenže on seděl u mě a spokojeně nevypadal.
On prostě vůbec nepředpokládal, že jeho pozvání přijme.
A vůbec nemá chuť s ní trávit volný čas.
Má novou lásku a té by se jeho výlet s právě touhle konkrétní holkou bolestně dotkl.
Ví, jak moc po ní toužil.
A on zase ví, že už nechce.
A taky ví, že jeho touha je už dávno pryč.
Neví sám, kdy zmizela.
A kam.
Prostě si zafixoval, že si něco moc přeje a zkoušel to dostat.
Den za dnem.
Jen při tom snažení nepostřehl, že už se jeho touhy změnily.
Nechápala jsem, proč se vlastně ptal.
A on na to, že neví.
Prostě byl zvyklý se ptát.
Ptal se a vůbec ho nenapadlo, že by po stokrát ne, mohlo přijít ano.
Přišlo mi zvláštní tohle uvažování.
Mám kamarádku, co strašně chtěla pracovní postup.
Dřela a snažila se.
Dlouhé měsíce.
První konkurs nevyšel.
Ale proč to vzdát.
Dřela a snažila se.
Další dlouhé měsíce.
Další konkurs.
A vyšlo to.
Měla možnost dělat práci, co ji tolik chtěla.
Jenže si ve chvíli, kdy ji mohla mít uvědomila, že její sny už jsou jiné.
Začala dělat velmi časově náročného koníčka a její svět se změnil.
Jenže si pamatovala, že tu práci chce a tak se snažila.
A nepřemýšlela vůbec o tom, proč se vlastně snaží.
Prý ji vůbec nenapadlo, že už tu práci nechce.
A taky ji vůbec nenapadlo, že by to mohlo vyjít, řekla mi tenkrát.
Někdy máme velký sen a pro jeho realizaci vydáme mnoho energie.
Víme, že si něco moc přejeme a jdeme za tím.
Někdy možná z velkého snu zbude jen to „jdeme za tím“.
A možná, že náš cíl už je na úplně jiných cestách.
Přemýšlela jsem, jak je možné dělat něco, přesto, že vůbec nevěříme, že by to mohlo vyjít.
Není to snad marná snaha?
Já tedy určitě tak střelené věci nedělám.
Neplýtvám energií na zkoušení věcí, o kterých jsem přesvědčená, že nevyjdou.
Už od malinka.
Nebo možná ..........
Byla jsem v páté třídě.
A měla pocit, že nikdy nebudu správný člověk, když nebudu umět pískat na prsty.
A tak jsem se to učila.
Tedy spolužák v lavici mě to učil.
Celý týden, přestávku za přestávkou.
Taky při srazech, co jsme měli na nácvik pískání po škole.
Rolovala jsem jazyk jak zběsilá a slintala si na prsty.
Jen ten úžasný ostrý zvuk, který vyluzoval on, se ne a ne ozvat.
Čtyři prsty, dva prsty.
Malíčky, ukazováčky a prostředníčky, palec a ukazováček.
Prostě nic.
Tedy kromě prskání.
Fakt mě to štvalo, chtěla jsem moc pískat.
A tak jsem to zkoušela a zkoušela.
A nepískala a nepískala.
Už jsem věděla, že to nepůjde.
A tak jsem to zkoušela i při hodinách.
Proto, že jsem věděla, že stejně nepísknu.
A najednou se ozval nádherný písk.
Museli byste slyšet ten ostrý hlasivý zvuk.
Byla jsem šťastná jako blecha.
Jen prchavý okamžik.
Než mi došlo, že jsem pískla uprostřed hodiny, na které byl na inspekci inspektor i ředitelka.
Smůla.
Odnesla jsem to spoustou kázání a taky třídní důtkou.
Neprávem, přišlo mi.
Já přece nechtěla dělat provokace, při hodině vyrušovat a písknout.
Vůbec jsem nevěřila, že by to vyšlo.
To dá přece rozum.
Dalo to rozum.
Jen mně, těm okolo ne.
Vlastně dost často zkouším dělat věci, přesto, že mám pocit, že nemohou vyjít.
Snad každý z nás.
A vím jistě, že to není promrhaná energie.
Posunuje nás kupředu.
Občas to přece vyjde a my jsme o kus dál.
Je mnoho věcí v lidském světě, jejichž cena je nesmírná.
Třeba láska, víra, respekt i schopnost jít za svým cílem.
A občas možná zmizí cíl a my si nevšimneme a jdeme za ním dál.
Možná zbytečně strávený čas.
Ale jde vůbec za zbytečně strávený čas, označit něco, co nám přinese poznání, že už jsme vlastně úplně někde úplně jinde?
Komentáře
(KeXX - Mail - WWW) Vloženo 28.04.2005, 09:50:02
Myslím, že každé splnění snu je tak trochu vystřízlivěním. Nejhorší, co se člověku může stát je, když se jeho životní sen splní příliš brzy či příliš snadno. Málokdo má v zásobě víc VŽS (Velkých Životních Snů), takže po splnění toho prvního přichází překvapivé hledání dalšího smyslu bytí...
(Fade - Mail - WWW) Vloženo 28.04.2005, 10:28:13
Já tohle chápu dost dobře, u mně to totiž funguje tak, že když mi na něčem moc záleží, nevyjde to (nebo alespoň ne tak, jak jsem si představovala). Naopak, když něčemu nechám volný průběh, tak to dopadne většinou dobře :) a když o něčem prohlásím, že tohle nikdy víc, tak na příštím "rohu" se o to znovu přerazím...
(tláča - Mail - WWW) Vloženo 28.04.2005, 17:59:52
moc hezká úvaha :)
co třeba takhle:
1/ mít sny
2/ vědět proč je mám ("jsem beran" nestačí :)))
3/ když pominou, přiznat si to tak rychle, jak se to stane .. co je na tom divného ?
4/ mít ještě i jiné sny ...
(aTeo ;) - Mail - WWW) Vloženo 28.04.2005, 18:28:19
Je mnoho věcí v lidském světě, jejichž cena je nulová, ne-li záporná. Mnoho věcí naopak stojí "za všechny prachy". Někdy je těžké to správně rozlišit... :)
(anjin-san - Mail - WWW) Vloženo 05.05.2005, 10:17:39
ja se tu misto zasadniho ponauceni o hodnote lidskych snu a usilovani o ne mlatim smichy nad predstavou toho hvizdu v hodine. to je proste super :)))
diky za tech 10 minut smichu. i kdyz ted na mne vsichni divne koukaji a premysleji, co je asi tak zabavneho na smernicich k isvs ... treba si je aspon prectou ;)
re anjin-san (letinka - Mail - WWW) Vloženo 05.05.2005, 15:29:27
To jsem moc ráda, že ses pobavil.
Taky jsem se moc smála, když jsem to psala a vzpomněla si na ty vytřeštěné inspektorské pohledy.
Tenkrát to, ale moc k smíchu nebylo. :(
pisky pisk .. (er - Mail - WWW) Vloženo 23.10.2006, 10:41:22
nauc me piskat na prsty ! myslim to vazne, existuje nato nejaka technika ? :)
jojo (Pepe - Mail - WWW) Vloženo 12.05.2009, 19:12:57
na tohle sem přišel už v 15ti když sem poprvý vyhrál republiku. teď mám doma 7 titulů v řadě a celkem 14 medailí z mčr. nedávno sem se musel dlouuuuho zamejšlet proč vlastně pořád jezdim a závodim dyž už víc stejně neurvu. je to prostě proto že mě hrozně baví an ty závody trénovat a výhra je jen malá třešnička. prostě je to obsese. tu ostatně každej člověk potřebuje..
Přidání komentáře...