Pod prachovou clonou - střípek druhý
Keramické masky, které dcerka vyráběla v druhé třídě, a taky teplá mikina, do které se člověk krásně chumlá, když je mu zima. Zebou mě nohy v průvanu z děr bez oken a ty úžasné lyžařské ponožky se krčí v oblepené skříni. Všechny věci, které patří k místu, které je mým domovem, se staly nedostupnými. Dělí mě od nich tenká igelitová stěna. Bylo by tak snadné zbourat bariéry a moci se jich dotknout, jenže vím, že by se vzápětí dusily prachem. A to nechci, jsou přece součástí mého domova!
„Tak zítra naschle mladá paní“ slyším odcházející dělníky a rozhlížím se po té spoušti kolem. Já, tvrdý papír a igelit. Zaprášenou rukou odhrnu neposlušný zaprášený pramen vlasů ze zaprášeného čela a plácnu sebou na zaprášenou zem plnou suti. Tam, kde se včera pyšnil koberec, dnes trůní karton popsaný podivnými slovy. Najednou si připadám ztracená a dostanu praštěný nápad. Beru další zaprášený kus tvrdého papíru a hodím si ho přes nohy. „Tak eL, teď jsi úplný bezdomovec! Nemáš tu ani postel ani voňavou peřinu, budeš spát v podivném igelitovém stanu. Jsi zoufalec bez domova!“ Divný záblesk pocitů, které vzápětí přeruší rozčílená rozumbrada v hlavě. „Tedy eL, ty seš fakt střelená holka, jak tě vůbec mohlo napadnout, že takhle se cítí bezdomovci? Kde bereš tu drzost kňučet holka? Ležíš si tu v krásném bytě a civíš do stropu, na kterém je lustr, který sis vybrala. A od pocitu, že jsi doma, tě dělí jen tenká igelitová stěna. Styď se holka!“
Stydím se. A hodně. Rozumbrada má pravdu, ale za poznání to stálo. Za připomínku, jak banálním problémem je suť na místech, kde včera byly nablýskané parkety. Za připomínku, jak směšný je pocit neukotvenosti, když od věcí, které se staly součástí mého domova mě dělí jen tenoučká igelitová zeď. Za připomínku, že mám velké štěstí, že mi prach na chvíli má co zahalit. Že máme věci, které můžeme schovat za igelitovou clonu.
Strkám poslušně kartón zpátky na podlahu a vstávám. „Páni, já jsem jak čuně!“ Prach všude. Zaprášená holka, která se najednou uprostřed toho staveniště cítí úžasně. Zas má ten intenzivní pocit, že je moc fajn mít domov. Třebas plný prachu.
Pokud jsem si chvíli myslela, že jsem pod těmi kartóny dostala lekci, pletla jsem se. Ta přišla až den poté.
„Smim zeptat kolik lidí bydlet tu?“ ptá se mě vysoký Ukrajinec.
„Ale klidně. Tři.“ odpovídám
Chvíli na mě kouká a pak se zavrtí hlavou „nemyslel sem tady v tom pokoji, myslel sem v bytě.“.
„Vždyť já rozumím.“ říkám a cítím, jak hrozně moc jsem ráda za svůj domov plný prachu.
Komentáře
Hezké (Michal - Mail - WWW) Vloženo 12.09.2007, 23:22:39
Pěkně píšete, Vás bych chtěl znát osobně :-)))
(Jago - Mail - WWW) Vloženo 13.09.2007, 07:43:29
Už ani nemá cenu tě pořád chválit :) Neznáš nějakou Jindřišku Smetanovou?
(fade - Mail - WWW) Vloženo 13.09.2007, 07:49:46
všechno je relativní--- záleží na tom, s čím to srovnáváme :)
to Jago (@Teo - Mail - WWW) Vloženo 13.09.2007, 10:14:44
Ano... Jindřiška Smetanová! Když jsem četl "Ustláno na růžích a pod nebesy", zašel jsem na Kampu. V onom bytě už bydlel její syn...
Hezké skoropoledne :) (letinka - Mail - WWW) Vloženo 13.09.2007, 11:50:22
Michale díky moc za milá písmenka.;)))
Jago jistě, že má!:)) Z paní Smetanové znám bohužel jen jméno, ale knížky jsem nečetla. :( Kdysi mi o ní vyprávěl aTeo na ICQ. Nicméně je moc fajn, že jsi jí připomněl, zřejmě stojí za přečtení a já už na ni zase zapomněla. Teď se mi blíží dovolená, tak se zkusím podívat do antikvariátu a doplnit si vzdělání. :))
fade máš naprostou pravdu.:) Jenže možná ani tak nejde o srovnávání, jako spíš o to, že člověk věci, kterých dosáhne, začne po čase brát jako samozřejmou součást života a ztratí schopnost je docenit. Pak potřebuje nakopnout, aby mu došlo jaké má štěstí. :))
aTeo to je ten příběh, který si pamatuji! :))
(Jago - Mail - WWW) Vloženo 13.09.2007, 16:04:55
Letinko, ta paní Smetanová není náhoda. Rozhodně si od ní něco přečti, soro bych řekl, že jdeš v jejích stopách. V pozitivním smyslu, samozřejmě.
(Birkov - Mail - WWW) Vloženo 13.09.2007, 17:20:23
poslední dobou se neustále motám někde na stavbě a montuji sádrokartonové desky. Toho prachu co je z něj. Často stojím v místnosti a koukám na to jak bych si to zařídil já či něco takového - občas se snažím vymyslet jak asi vypadají nájemníci atd.
Nejlepší na tom je, že když přijedu dom a umyji ze sebe ten prach, tak si říkám, to je zas kousek práce za mnou. - Možná je to trošku off topic
Jindřiška Smetanová: (@Teo - Mail - WWW) Vloženo 14.09.2007, 12:38:38
http://www.kjm.cz/mahen/foto/foto8.jpg
Příští měsíc jí bude už 84 let!
(-fim- - Mail - WWW) Vloženo 14.09.2007, 13:12:19
Maji pravdu. Ve tvem psani je asi opravdu cosi, kvuli cemu mam rad pani Smetanovou.
@Teo (Jago - Mail - WWW) Vloženo 14.09.2007, 18:37:53
Sakra! Tolik? Nějak to letí...
(motoneználek - Mail - WWW) Vloženo 14.09.2007, 19:48:08
Jako děti jsme se na malování strašně těšili protože jsme mohli spát na seně ve stodole.
Tak jsem to přečetla všechno (Manzelka - Mail - WWW) Vloženo 17.09.2007, 04:11:53
včetně vašeho povídání a ráno půjdu někam shánět něco od paní Smetanové :) (To je kompliment pro Letinku, kdyby jako něco!) ;)
(ježečka - Mail - WWW) Vloženo 25.09.2007, 07:48:31
Moc hezky napsané, ze života, a tak pravdivé!
Někteří nemají rádi realitu života, radši čtou
jen samé klady. Proč tak usuzuju. No taky jsem se
pokusila psát....... držím vám palce, ale příznivců
máte hodně, tak to je fajn. Ježečka
Přidání komentáře...