Chlad zleva
Vida……tam je volné místo a ještě blíž, tady, vedle té zamračené paní. Je jí asi padesát a má čokoládově hnědé oči. Jak k ní mířím, nasupeně přehazuje velkou kabelu tak, aby zasahovala i na volnou sedačku a když se přiblížím ještě víc, popojede její zadek směrem k volnému místu. Pro jistotu se tedy ptám „Můžu se tu posadit?“. Paní beze slova vztekle vrací své pozadí zpět ze dvou na jedno místo. Zatímco otevírám knížku, do vozu proudí další lidé. Hlavně děti. Celý vůz je ve chvíli plný smíchu, pošťuchování a štěbetání, jen paní vedle mě se pořádně kaboní. Z dětí jde teplo, z té hnědooké vlevo pořádný chlad. Zřejmě měla mizerný den.
„Ukončete výstup a nástup…..“, metro už se vydává na cestu, když se nade mnou ozve ženský hlas:„Já se přes ty děti vůbec nemohla dostat dovnitř“. Zvedám oči a vidím drobnou asi čtyřicetiletou černovlásku, jak si povídá s mou zamračenou sousedkou.
A najednou je v metru jasno. Alespoň v mojí hlavě.
Ta s čokoládovým pohledem nejspíš nemá vůbec mizerný den, jen eL s knížkou zasedla místo, na kterém měla sedět její kamarádka. Musím se smát. To proto, že na hnědooké mračení existuje rychlý lék. Sbalím knížku a mrknu na nabručenou vedle. „Jejda, proč jste mi neřekla, že držíte místo kamarádce?“. Vstávám a ukazuji černovlásce, ať si sedne.
„To jste moc hodná, ale já můžu klidně stát! Vážně.“ oponuje vykuleně. Jenže já už mám pusu od ucha k uchu. „Jen si klidně sedněte, bude se vám líp povídat. Nebudete muset překřikovat děti. Já si můžu číst i ve stoje.“
Černovláska děkuje a sedá si vedle své kamarádky. Té s čokoládovýma očima. Opírám se o dveře, přesto, že je na nich napsáno, že se opírat nemám. Inu, nikdo není dokonalý a já nechci, aby metro s mou knížkou cloumalo ze strany na stranu.
Ze štěbetajících dětí jde teplo, stejné jako z té s čokoládovýma očima. Kdykoliv mi k ní zabloudí pohled, moc hezky se na mě uculí. Je cítit jak prima má den.
Mračíme se na svět kolem, chodíme k psychologům, psychoanalytikům a psychiatrům, stěžujeme si na mizerné dny, stres a deprese, na odcizení, únavu a špatnou náladu. A přitom na velkou spoustu lidského mračení existuje rychlá a bezbolestná léčba. Která navíc vůbec nic nestojí.
Komentáře
(Modona - Mail - WWW) Vloženo 19.11.2007, 10:14:33
:-)))
Dnes si vystačím s příslovím: (Manželka - Mail - WWW) Vloženo 19.11.2007, 10:38:29
Nejlepší lék je člověk. ;o)
(Ladule - Mail - WWW) Vloženo 19.11.2007, 12:13:50
.. jenže ne každý umí tak snadno léčit;)
(fade - Mail - WWW) Vloženo 19.11.2007, 12:29:01
nechci být tak negativní, ale teď mi to nedá - víte kolik miliard se vydělává každý rok na antidepresivech? a že se předepisují už i malým dětem? A léčba zadarmo? Vždyť to by chudáčci farmaceutické firmy přišly na buben...
Jenže (Bětka - Mail - WWW) Vloženo 19.11.2007, 18:57:33
nebýt Tvého / Vašeho článku, mě by toto ani nenapadlo. Řadím se asi k těm, co se řídí heslem "Proč věci řešit jednoduše, když to jde složitě?"
Mimochodem, úžasný článek :)
(Lokutus - Mail - WWW) Vloženo 20.11.2007, 11:38:48
To je zajímavé, jak to dokážeš vždycky popsat. Třeba to štěbetání dětí. A teplo z nich. Přiznám se, že z dětí v MHD nemívám tak příjemné pocity. Spíše naopak.
Empatie, (motoneznalek - Mail - WWW) Vloženo 20.11.2007, 12:56:32
Letinko,díval jsem se do slovníku co je to a ted to vím. Taky jsem tam našel tautologii a tak ted vím co to znamená "empatická Letinka" :-))
Mělo by viset v metru! (Cayman - Mail - WWW) Vloženo 20.11.2007, 13:15:09
Tento příběh by měli rozdávat v metru místo všech těch reklamních letáků. Třeba každý zamračený by dostal takový příběh od Letinky na zlepšení nálady (chování). A ti nechápaví, co by to nepochopili, či neumí číst, by mohli dostat od nějakého sponzora třeba žvýkačku nebo kávičku zdarma.
Moc hezké, jako vždy!
joo, (Birkov - Mail - WWW) Vloženo 20.11.2007, 16:05:25
tak to znám. Do PHy, jezdím docela často, tak vím jaké to je.
Hrozna zbran, (Roj - Mail - WWW) Vloženo 20.11.2007, 18:23:11
tahleta empatie, vid, motoneznalku? :-)
Hezký večer (letinka - Mail - WWW) Vloženo 20.11.2007, 21:21:16
Modono díky za výmluvný komentář. :)
Manželko nejdřív jsem chtěla mírně protestovat, že to přísloví nemá tak docela pravdu. Jenže pak jsem začala přemýšlet a došla k závěru, že u léků velmi záleží na dávkování a na tom, jak a na koho jsou aplikovány. Jsou i takové, které stav pacientů mohou radikálně zhoršit či dovést až k fatálnímu konci. A jiné, které zachraňují životy. Což i na lidi sedí.....prostě sedí. :)
Ladule vidím, že se naše úvahy ubíraly podobným směrem.:))
Fade co se těch miliard týká, tipuji na "víc než hodně". Což je smutné.:( Nedávno jsem se hodně znechutila, když jsem mluvila s kamarádkou. Měla rodinné problémy a dost špatně se s nimi vyrovnávala. Nemohla jíst, spát, zvracela, měla stavy úzkosti. Doktorka jí poslala k psychiatrovi a ten jí předepsal prášky a řekl, že když je nebude poctivě jíst, do roka a do dne se zabije. :( Úžasný přístup. Prášky jsem jí zabavila, hodně jsme povídaly a nakonec jsem jí vyslala k psycholožce. Dneska je z nejhoršího venku, i bez prášků! Potřebovala jen srovnat hlavu a s někým mluvit. Psychiatra bych s chutí propleskla.
Bětko já myslím, že kdybys v té situaci byla, měla bys taky jasno. ;)
Lokute, rozumím. Já mám hodně nepříjemný pocit jen když se děti pošťuchují v tramvaji u schůdků.:( Občas mě pochopitelně štve, že jsou hlasité a rozjívené, jenže to se většinou hned objeví rozumbrady a vyhrabou vzpomínky. Totiž, když jsem byla malá a pak v pubertě, pamatuji se, jak v nás vyvolávalo záchvaty smíchu, když lidé koukali pohoršeně a naštvaně na naše hlučení. Říkali jsme si, že jsou staří, nudní a unavení. Že v nich není život. Dneska vím, že byli jen dospělejší než já. Ale i tak si představím, jak bych asi viděla sama sebe a přijdu si tak legrační, že už mi mračení ani nejde.:)
Motoneználku empatie je moc zajímavé slovo.Jen škoda, že se občas rozhodne a bez ohlášení odjede na dovolenou, to jsem pak jak slon v porcelánu. :( Tautalogií jsi mě moc pobavil. :))
Caymane, nejsem si jistá, že by to dočetlo víc lidí než ty letáčky. Ale jsi moc milý, díky. Připomněl jsi mi, jak jeden čas byly v metru básničky (a některé docela povedené a legrační), bylo super je číst. Pravda je, že člověku se hned cestovalo lépe. :) Neviděls ty básničky? Ani nevím, proč je zase nahradila reklama na antiperspiranty.
Birkove jezdíš s knížkou nebo s kamarádkou? :)
Roji máš pravdu. Ono taky zbraní může být cokoli, když z toho člověk má chuť zbraň udělat. :))
Moc díky všem za milá slova i za postřehy!
(jh11 - Mail - WWW) Vloženo 21.11.2007, 01:39:39
Milá L měla by jsi rozdávat itinerář jako Santa
a poplatky za reklamu si vybírat u společnosti
inkasující akcie z provozu metra
jezdím, (Birkov - Mail - WWW) Vloženo 21.11.2007, 18:09:25
buď to s knížkou kterou si čtu byť i ve stoje. Nebo s přítelkyní, kterou mám v náručí. Obojí se kombinovat nedá - aspoň u mě ne.
(Martin - Mail - WWW) Vloženo 22.11.2007, 06:59:24
Ahoj Letinko, nesouhlasím, jak můžu. Článek je banální příhoda, takový fejeton, nemám k němu co říci. Ovšem zděsil mne kontext (a bojím se, že i podtext), vyjádřený v tomto Tvém úryvku pojednávajícím o antidepresivech:
"Prášky jsem jí zabavila, hodně jsme povídaly a nakonec jsem jí vyslala k psycholožce. Dneska je z nejhoršího venku, i bez prášků! Potřebovala jen srovnat hlavu a s někým mluvit. Psychiatra bych s chutí propleskla."
Myslím, že takto to vidí většina zdejších čtenářů, proto musím reagovat.
Mám s mírnou depresí osobní zkušenost. A vím jistě, že Tvůj přístup je alespoň v některých případech nebezpečný, zvláště pokud jej někdo použije jako návod. Deprese je NEMOC JAKO KAŽDÁ JINÁ, viz jakákoliv encykopedie. Navíc z vlastní zkušenosti vím, že VELMI nepříjemná. Ve většině případů jde o změnu vylučování hormonů. Nesouvisí to s úsudkem, s úsměvem, komunikací, vůlí a snahou o pozitivní vnímání. U mne to pravděpodobně nesouviselo ani s tím, co prožívám. Prostě zcela iracionální. Člověk brečí a neví proč.
Příběh mé léčby: Apaticky jsem čekal 2 měsíce. Také proto, že mi nikdy předtím nic nebylo. Pak mě blízcí dotlačili k psychologovi. Nevěřil jsem mu příliš (námitku, že by v tom byl ten problém, doufám nelze brát vážně), avšak spolupracoval jsem - a nepomohl mi. Po nějaké době však řešení přišlo. Naštěstí totiž žijeme v 21. století a existují léky. Navíc mají minimální vedlejší účinky a nejsou návykové. Plně zaberou cca po 2 týdnech. Nevím, proč je k nim větší odpor než např. k penicilinu. Po půlroční terapii jsem léky vysadil a jsem zdravý.
Nevím, před jakou dobou jsi kamarádce "pomohla", ale "dneska je z nejhoršího venku" na mě nepůsobí přesvědčivě. Efekt psychofarmak je totiž výrazně silnější.
Uvědomuji si, že antidepresiva bere hodně lidí, kteří nejsou nemocní. Ale to je stejné jako s většinou léků. Každopádně jde o princip - na nemoc lék. Psychologové jsou na úrovni indiánských šamanů léčících nemoci kouřem už jen proto, že se zabývají duší a ne mozkem (rozdíl je snad jasný).
PS: Moderní psychofarmaka na bázi odbourávání inhibitorů serotoninu nezlepšují náladu. Pouze odstraňují deprese. Tedy na zdravého neúčinkují, je těžké je zneužít.
(ringo - Mail - WWW) Vloženo 22.11.2007, 08:37:54
2 Martin: Omlouvám se, že se do toho letince pletu, ale už z dálky je zřejmé, že dotyčná netrpěla ani tak depresemi, jako spíše problémy v rodině, které prášky nevyřeší.
A pokud doktor řekne pacientce, která navíc není psychicky zrovna OK, že zemře, když nebude jíst předepsané prášky, tak by sám potřeboval při nejmenším injekci.
Připomělo mi to šíleného psychiatra Steindlera z Mazaného Filipa.
Apropos nechcete injekci? Injekce léčí.
(letinka - Mail - WWW) Vloženo 22.11.2007, 11:40:07
Martine myslím, že tu vzniklo nedorozumění. V podstatě ale tvůj komentář velmi dobře demostruje to, co jsem zkusila nakousnout. Podívej, co všechno si pleteš s depresí. O mé kamarádce víš jen to, že nejedla, nespala, zvracela a měla stavy úzkosti. Okamžitě usoudíš, že potřebovala léky, protože byla nemocná. Proč jsi to tak vyhodnotil? Souhlasím s tebou, že deprese je nemoc. A to nesmírně zlá nemoc. Zdravý člověk si vůbec neumí představit co obnáší. A nikdy bych neměla tu drzost ji zlehčovat. Jenže obecně jsme si zvykli na jedné straně zaměňovat běžné návaly lidských emocí za deprese a na straně druhé zlehčovat skutečné deprese tvrzením, že se jedná o lidské slabosti.
Zkusím to lépe vysvětlit, vybírám schválně ten nejbanálnější příklad. ;) Rozejde se se mnou partner a mně se chce pořád brečet, nemůžu jíst a spát, cítím se slabá a unavená a mám pocit, že už nikdy nebudu šťastná. Ležím, koukám do stropu a hnusí se mi celý svět. Protože nejím a nespím, když konečně dostanu něco do žaludku, jdu zvracet. Mám depresi? Jsem nemocná? Ale kdeže. Jsem člověk a tak mám emoce. Je v naprostém pořádku, že je mi mizerně, že to bolí. Když mi ze života zmizí jeden z nejbližších lidí, bylo by hloupé, kdybych se cítila skvěle. Mám právo brečet a zoufat si a cítit se pod psa. Ale měla bych vědět, že je to PŘIROZENÉ a DOČASNÉ, že to přejde a zase budu mít šanci se smát. Nejsem nemocná, jen je mi ukrutně smutno! Projít si přirozeným procesem "uzdravování" je mnohem bolestivější a zdlouhavější než slupnout pár prášků. Ovšem i odborné studie říkají, že neprocítěné silné emoce jen zakonzervuješ a časem vylézají. Je to stejné jako když nedostaneš šanci protrpět něčí smrt, bere ti to možnost se s ní skutečně vyrovnat.
Takže říct ženské (které se sesypalo spousta věcí), že je těžce psychicky nemocná, protože se cítí mizerně a nacpat jí po pětiminutovém hovoru prášky bez kterých se jistě zabije, je jistě pohodlné a rychlé. Ale je to velmi neprofesionální a ubohé.
Kamarádka k psycholožce nechodí už pět měsíců. Těžko říct, zda je to dostatečně dlouhá doba. Ale on je čas mnohem míň podstatný než fakt, že její život nabral jiný směr. I bez tabletek. Už je zase spousta věcí, které ji baví. V noci spí a když má chuť na biftek, nevyzvrací ho. A hlavně má plány,které postupně realizuje a věří v lepší zítřek. Občas se cítí mizerně a jindy skvěle, stejně jako ostatní lidé. Nicméně na "nepřesvědčivě působící" máš nárok. Nepochybně to vyplývá z tvé osobní zkušenosti, kdy tys to bez léků zvládnout nemohl. Což je pochopitelné, pokud jsi byl nemocný (mluvím tu o nemoci mozku nikoli duše) je nejprve třeba usměrnit fyzický problém a bez toho se dál člověk nehne.
Děkuji moc za tvůj zajímavý příspěvek, i když přiznávám, že je mi z něj docela smutno. Mám totiž pocit, že do hodně velké míry máš potřebu hájit sám sebe. A to přesto, že nemocné DEPRESEMI tu nikdo ani slovem nenapadal. Bohužel to mnohé vypovídá o přístupu některých lidí, kteří ke skutečné DEPRESI přistupují skepticky a bagatelizují ji. Nemocní se pak mohou cítit jako "slaboši či simulanti". Hloupost lidská bohužel funguje ve všech oblastech.
ringo díky za komentář. Byl přesný.:)
(Roj - Mail - WWW) Vloženo 23.11.2007, 07:44:39
Letinko, on se ti vrati, uvidis....
:-)
(Martin - Mail - WWW) Vloženo 23.11.2007, 09:28:41
Letinko, dekuji za odpověď! Promiň, odepisuji trochu ve spěchu, tak asi nezareaguji na vše, na co bych chtěl. Ale každopádně s Tebou souhlasím, asi ve všem. Jen na vysvětlenou - neznám tak moc Tvé názory a z Tvůj komentář na mně působil, že propaguješ "přirozené" postupy na úkor lékařských a vědeckých v případech, kde to podle mě není na místě. To je imho dost nebezpečné a stálo to již hrozně moc životů - proto dost prudká reakce.
Otázka je, zda nejsou antidepresiva na místě i případech, kdy je smutek odůvodněný - proč dělat věci přirozeně, když umělé řešení pomáhá více? Intuitivně je umělé řešení špatné, ale proč vlastně? Každopádně tohle nejsme asi schopni rozhodnout, v tomto případě je to asi čistě odborná otázka, je třeba vzít v potaz skutečné žádoucí i nežádoucí účinky těch léků.
PS: Souhlasím s Tebou v tom, že jsem hájil sám sebe. A proč, na to sis taky vlastně odpověděla v předposledním odstavci ;-) (jen s tím rozdílem, že mne nikdo nenapadal a vlastně jsem měl maximální support okolí, ale já sám jsem byl na sebe naštvaný, což je však pro mě ještě důležitější).
(marek - Mail - WWW) Vloženo 23.11.2007, 09:49:08
já nevím, možná jsem nezažil tu DEPRESI o které tu píšete. Já bych se bál té řady né úplně probádaných účinků medikamentózní léčby.
Mně spolehlivě proti nějaké depresi (i mánii! :-) ) pomůže třeba někam se vydat v dešti, zimě, v noci, pěšky, na kole, zažít zimu, žízeň, hlad, únavu, trochu strachu o život a přežít!! To pak snad člověk ani depresi nemůže mít…?! Ale nevím, asi píšete o něčem jiném…
(Martin - Mail - WWW) Vloženo 25.11.2007, 22:27:56
to Marek - Taky samozřejmě nevím přesně, co je to deprese, vycházím definic z internetu, které seděly na můj stav. Nejlépe si to asi představte jako ztrátu zájmu o svět, motivace, vůle a hlavně neschopnost akce. Jakési oslabení dynamiky v mozku, spojené se smutkem. Například pro mě v pozdních fázích bylo velkým problémem i jít rychle, protože to bylo nepříjemné (přitom jsem závodně běhal). Myslím, že proti smutku nebo stresu výlet opravdu pomůže! Pro depresivního člověka je ale težce uskutečnitelný..
metropsychologie (video bloguje - Mail - WWW) Vloženo 26.11.2007, 16:45:56
Je úžasné, jak se chování lidí v metru může změnit ze zamračeného ignorování okolí v zaujatý úměv... Jen je potřeba udělat ten první krok. A neztrácet trpělivost, taky.
(Mimbral - Mail - WWW) Vloženo 26.11.2007, 20:50:08
Připomíná mi to moje cestování vlakem :)
Opravdu stačí tak málo. Většinou obyčejný úsměv :)
(Jerry - Mail - WWW) Vloženo 04.12.2007, 19:55:27
Hezká ,,metrová" příhoda,tam se člověk hodně naučí,když chce...
to martin (janča - Mail - WWW) Vloženo 13.12.2007, 01:03:57
toto není reakce na článek, jen reakce na martina..........Martine, přesně chápu vaše pocity, já jsem něco podobného zažila se svojí 10-ti letou holčičkou. Již rok užívá antidepresiva a nikomu bych nepřála rozhodování, zda mám svolit s léčbou. Naše léčení ještě nějakou dobu potrvá, ale již dnes 100% vím, že rozhodnutí bylo správné. Nepomáhalo opravdu nic, trpělivost, pochopení, psychoterapie, vše bylo neúčinné, zkrátka jen ten serotonin pomohl. Proto přeji všem, aby ve správnou chvíli učinili, to pro sebe, nejlepší rozhodnutí.
Přidání komentáře...