O horách v nás
Ať už bylo či nebylo, chtěla jsem to místo vidět.
A tak jsme vyrazili!
Do půlnoci chybělo čtvrt hodiny, když nás v hotelu vyzvedl autobus. Po necelých dvou hodinách jízdy zastavujeme u malého bistra, kde se okamžitě tvoří fronty na WC – posledním na dlouhou dobu. Drobný dolar se tu pro jistotu hodí, i když nás nikdo nekontroluje. Po návratu do autobusu fasujeme velkou láhev vody a baterky, které se mají stát světlem, co nás provede temnotou.
Dalších pár minut jízdy a slovenská průvodkyně nás u kláštera sv. Kateřiny předává svému egyptskému kolegovi a především beduínovi, jehož „EXÍÍÍÍM TÁBA ACHTUNG, VEJT A KOM“ nám bude udávat směr a tempo celou cestu.
Jakmile průvodkyně odkvačí, nastávají první problémy. Egyptský průvodce se snaží anglicky vysvětlit, že ti, kteří mají zájem o jízdu na velbloudovi za 16 USD skoro na vrchol, se mají hlásit. Půlka skupiny nerozumí anglicky, hledá se překladatel. Nakonec vše dobře dopadá. Hlásí se tři dámy, pán a mladý pár. Ostatní, včetně nás, jsou rozhodnuti ukázat hoře, že nejsou žádná ořezávátka.
Když už tam vylezl Mojžíš – uklidňuji se v duchu. Pro povzbuzení přidávám pár pádných argumentů – jistě neměl na nohou úžasně pohodlné tenisky, batoh s dostatkem vody a technický zázrak – svítící baterku! Prý je to pochod maximálně na tři hodiny a my v pohodě zvládáme i mnohem delší pěší túry! A navíc – beduínek si vykračuje jen v chatrných sandálech– to nebude extra náročná túra!
Nohy přešlapují netrpělivě v písku jako závodní koně před startem a ve vzduchu je cítit energie a napětí. Přesto, že je noc, je krásné teplo, snad 30 stupňů. Na nebi jasně svítí souhvězdí Oriona a před námi do kopce se vine úžasný had maličkých světýlek. Nádhera!
Beduín spočítá zájemce o velblouda a vzápětí nasazuje ostré tempo. Skupina se okamžitě dělí na ty, kteří jsou schopni udržet s drobným průvodcem dech a krok a na zbytek. Asi po patnácti minutách velmi svižného tempa beduín vykřikuje „EXÍM TÁBA VEJT“ a my šťastnější vpředu usedáme na kameny, abychom počkali na zbytek turistů. Překvapením jsou jezdci na velbloudech, kteří psychicky nevydrželi do okamžiku, kdy jim bude průvodcem sděleno, že mají nasednout a ulovili si svůj dopravní prostředek sami. To tady opravdu není problém. Zprava, zleva, před člověkem, za člověkem, se tísní davy velbloudů a v uších zní desítkami hlasů stejná slova – Kejml, Kejml rajd. Člověk by tu snadno propadl pocitu, že sem byli nahnáni velbloudi celé Afriky, tolik se jich tu mačká podél cesty.
„KEJML FIRST“ vykřikuje beduín a pěší znechuceně pouští jezdce před sebe. Velbloud je úchvatný tvor, ale když máte jít přímo za jeho zadkem, ve tmě rozzářené jen slabými světly baterek, kličkujíc mezi spoustou bobků, nechce se vám za chvíli nadechnout. Navíc zvíře co chvíli klopýtne na kamenité stezce a představa, že Vás může nakopnout nebo „nedej Mojžíš“ zavalit, není moc lákavá.
Vzduch je horký, plný zvířeného prachu z cesty. Jakmile se dáváme znovu do pohybu, snaží se pěší mazanými úskoky mimo cestu předejít jezdce. Tyto manévry vyžadují velkou obratnost, protože tmavá cesta je plná kamenů a velbloudi a jejich pánové jsou doslova všude.
Cesta se klikatí do kopce a náš beduín v sandálech svižně kráčí k vrcholu. Máme za sebou zhruba hodinu a půl chůze, když se začínají ozývat první dotazy na to, jak daleko je ještě na vrchol. Egyptský průvodce se jen pobaveně usmívá „FAR, VERY VERY FAR“.
Dech se zrychluje a nohy začínají bolet, vedro přestává být příjemné a baterku jsem po patnáctém zhasnutí překřtila z technického zázraku na zasranýho šmejda. Ztrácím sílu být slušná na dotěrné provozovatele kamildopravy a tak je zarytě ignoruji. Superpohodlné tenisky, které jsem považovala za bačkory a spokojeně s nimi prošla nejen Jeruzalém a Petru, začínají připomínat Španělskou botu. Co chvíli se na nepohodlné cestě kopnu o skrytý kámen, kličkuji mezi velbloudími bobky a začínám mít pocit, že původně zatracovaná jízda na velbloudu je dobrý nápad.
Pak ale míjíme jednu z našich jezdkyň. Starší paní sedí na zemi a omývá zakrvácenou nohu vodou, velbloud klopýtl a obrousil dámu o kamení. O kus dál se pro změnu ozývá hrozivé velbloudí mručení, velbloud leží na zemi (částečně na noze prostorově výrazné ruské jezdkyně) a beduínský kamildopravce se ho snaží důtkami přivést k rozumu, aby vstal a pokračoval v cestě. Na každou ránu však ležící velbloud reaguje jen dalším hlasitým hýkáním, které se strašidelně rozléhá v temných horách. Chtěla bych vědět, jak příběh dopadne, ale hlavou mi běží zkazky o splašených naštvaných velbloudech a tak radši sbírám zbytky sil a rychle po svých mizím ze scény.
Pomalu mě přestává zajímat, kde je manžel a kde dcera. Upírám zrak jen k vlnícímu se světelnému hadovi. Vida, tam světla končí, to už bude vrchol! – objevuje se záblesk naděje a já na chvíli popadám posté druhý dech, abych následně zjistila, že jsem se jen dostala za další záhyb a světelný had se přede mnou kroutí dál a dál – pořád výš a výš. Pokud vůbec nějaká slova dokáží dobře vystihnout ty chvíle, jsou to „naděje a beznaděj“.
Na kamenech se začínají objevovat sedící lidé, kteří se rozhodli vyčkat na východ slunce uprostřed cesty na vrchol. Snad nikdy v životě jsem nebyla tak vyčerpaná, triko mám propocené a v nohách svalové křeče, které komplikují každý krok, okopané palce už hlásí odchod na věčnost. Proč jen si ten Mojžíš nevybral nějaký menší krpál?
Manžel se culí při pohledu na můj urputný výraz a snaží se mě přivést na jiné myšlenky – ukazuje na hvězdnou oblohu. Kašlu na Orionův pás, proboha, ať už tahle strastiplná pouť skončí! V hlavě mi duní „už neudělám ani jediný krok“ střídavě s „co plašíš, to v pohodě zvládneš, když už jsi vylezla až sem“ Ještě jeden, dva, tři ……kroky. Uff. Opakovaně usedám na kámen a hrdinně polykám slzy.
Najednou slyším hádku. Z mladého páru, který dole nasedl na velbloudy, už jede jen muž, slečna se plahočí vedle. Jak vypráví, jejímu dopravnímu prostředku ujela noha, jen tak tak, že nespadla z temného srázu. Odmítla znovu nasednout a překvapilo ji, že její vyvolený se veze dál, zatímco ona se plouží po svých. Mladík krčí rameny „přece tu nezhuntuju zdraví“.
S hrůzou zjišťuji, že když odpočívám, povede se mi sice nabrat dech, ale ztrácím schopnost se zvednout. Posledních pár metrů před schody už si připadám jak podivný stroj. Tělo přestává poslouchat pokyny, snažím se nevnímat bolest a únavu ….krok za krokem.
Konečně stojíme na místě, kde končí velbloudí stezka. Sesedat milí jezdci na velbloudech! Teď už JEN 700 schodů a jsme tam!
Ó, ty pomýlená.
Nevím, kdo přišel na to, že jde o schody a taky nevím, kdo je počítal. Jsou to různě poskládané kameny, každý jinak velký a široký, různě vysoko od sebe. Jakmile jich zvládnu pár, je mi jasné, že to nejhorší si hora pro mě nechala na konec. Koordinace unavených nohou je stále obtížnější a navíc musím krkolomně obcházet lidi, kteří na každém schodu odpočívají. Všude kolem pobíhají mladí beduíni a nabízejí za drobný bakšiš pomoc. Je tu hodně lidí, které drobní klučíci napůl podpírají a napůl vlečou k vytouženému vrcholu. Zamlženým pohledem vidím svou úžasnou dceru, jak bez jediného zakňourání svižně vpředu pochoduje vedle egyptského průvodce a nenuceně s ním anglicky rozpráví. „Kdybych tu zdechla, aspoň mi to natočí“ uklidňuji se v duchu a pracně zvedám nohu ke zdolání dalšího kamene. Už vážně nevím jestli se mi chce víc omdlít nebo zvracet. A najednou je tu posledních pár schodů.
Já to dokázala!
Manžel vytahuje z batohu osušku a skládá ji na skálu, abychom si měli na co sednout. Z posledních sil si oblékám mikinu. Kupodivu tu ale není vůbec taková zima, jak jsem četla. Za dvacet minut má vyjít slunce. Sedím a civím a nemám překvapivě vůbec žádný pocit. V hlavě mám totálně vygumováno, jsem jen unavená.
Pak se vyhoupne sluníčko, foťáky cvakají a kamery vrčí. Ta ohnivá koule na obloze je úchvatná, skoro stejně jako většina východů slunce, které vídám na chatě. Rozhlížím se kolem – podivná směsice lidí. Vidím kluka s kytarou. Vlekl ji celou cestu, na vrcholu při východu slunce zahrál melodii, pak zpátky. Jsou tu Japonci s foťáky a taky Korejka, která nás vůbec nezná, ale chce se s námi fotit. Kdo ví proč vlastně. Jsou tu lidé, kteří nadšeně pobíhají a fotí skály a další lezou nebezpečně blízko srázům jen proto, aby byli sami na fotkách. Někteří padli za vlast a východ slunce prospali. Jsou tu lidé, kteří zuli boty a zoufale prohlížejí svoje ztrápené končetiny a další, kteří nemají odvahu boty vyzout, protože by je na oteklé nohy už nenasadili.
Končí čas vyhrazený pro vrchol.
700 schodů-neschodů – tentokrát směrem dolů a možnost navštívit místní toalety. Maličký domek z proutí, uvnitř bílý záchod s dírou, která vede kdoví kam. Pach výkalů se mísí s vůní zapálené vonné tyčinky. To vše za cenu 1 USD.
Z hory vedou dvě cesty. Jednak velbloudí stezka, kterou jsme přišli nahoru a jednak schody pokání. Rozhodujeme se kudy jít a přes únavu volíme schody. Přichází ale egyptský průvodce a schody rozmlouvá. Důrazně trvá na tom, abychom všichni šli zpět stejnou cestou, kterou jsme přišli. Sice máme pochybnosti, ale nakonec nás, stejně jako ostatní ve skupině, vyděsí průvodcovo vyprávění a tak neochotně souhlasíme. Tak tedy velbloudí stezka, dnes už podruhé. Dolů to jde ale mnohem líp, pohodička. Člověk se může kochat scenériemi hor, ve světle je možné jít zkratkami a nekopírovat zdlouhavé cesty, velbloudi se tolik nepletou, protože většina lidí jde dolu po svých. Většina, kromě mladíka, který nezhuntuje zdraví. Dost na tom, že tu zhuntoval vztah.
Unavená pravá noha střídá unavenou levou nohu a v mojí hlavě s každým nádechem a výdechem tančí otázka „co za divný živočišný druh asi je turista, když platí za to, aby se mohl půl noci ve vedru plahočit krpálem mezi kamením a velbloudími bobky jen proto, aby viděl východ slunce, který není o nic hezčí než ten, který ho budí každé ráno na chatě? “.
A najednou, někde mezi dvoutisícímprvním a dvoutisícím druhým kopancem do palce, mi to dojde. Kouzlo není v té ohnivé kouli, ale někde uvnitř ve mně – tenhle východ slunce jsem si musela zasloužit víc než kterýkoliv jiný ve svém životě.
Pokud někdy zabloudíte k Mojžíšově hoře, zkuste vylézt nahoru. Možná budete soupeřit sami se sebou, prát se s únavou a bolestí, ale když to dokážete, budete mít nahoře pocit, že jste té nádherné a výjimečné hoře dokázali být partnerem. Možná v jeden okamžik dokážete zdolat hned dvě monumentální hory – tu biblickou i tu v sobě.
Komentáře
:) (Andrea - Mail - WWW) Vloženo 19.11.2009, 13:50:35
Úžasný článek, tak věrohodně to popisuješ! Gratuluji k výšlapu a ... třeba to taky někdy dám :)
Pěkné (David V. - Mail - WWW) Vloženo 19.11.2009, 13:53:47
Letinko.
Přesně tak, jsme divný živočišný druh, který si většinou dokáže užít jen věci které si vydřel. A ten zbytek považuje za samozřejmost a podle toho se k tomu dost často bohužel chová ...
(Johnny - Mail - WWW) Vloženo 19.11.2009, 15:05:33
Naprosto soucítím! Přesně ty samé pocity má člověk na Špacíru (http://www.naspacir.eu), shodou okolností ve stejnou dobu (20 minut před svítáním)...
Ahojky (letinka - Mail - WWW) Vloženo 19.11.2009, 17:57:13
Andreo, jsem moc ráda, že tě tu vidím.Myslím, že ty máš se svými pány takový trénink, že bys hravě strčila do kapsy i beduína v sandálech. :-D
Davide V. pravda, někdy někdy nám bohužel uniká, že i za tím, co nám spadne do klína, je nejspíš dřina jiných lidí.;-)
Tedy Johnny, klobouk dolu! Myslím, že bych posledních asi tak 70 km absolvovala leda v bezvědomí na lehátku. Určitě super pocit, když se člověk proplazí cílem živý. :-D
Nazdar! (@Teo - Mail - WWW) Vloženo 19.11.2009, 23:42:38
Tak jsem nahlédl do svého nitra a... nic, kua! Ani kopec, natož hora. Jenom nudná rovinka jako Polabí. Jsem holt asi takovej vnitřně plochej... ;)
Zdar! (letinka - Mail - WWW) Vloženo 20.11.2009, 09:08:43
Nekoukals blbě? :-D
Tak jsem se vcítil, že (buteo - Mail - WWW) Vloženo 20.11.2009, 15:31:41
z čtení toho sugestivního líčení mi natekly nohy. /To je jako dobré hodnocení/. Navíc si odnáším skvělou novou definici :
".. prostorově výrazné jezdkyně .."
(zephyrus - Mail - WWW) Vloženo 20.11.2009, 16:17:15
Díky za krásné, barvité vypravování. Pokud Ti, letinko, ještě do ruky nepřišla Saint-Exupéryho knížka Citadela, vřele bych ji doporučil. Z velké části nutí člověka k zamyšlení právě nad tím poznatkem, který jsi učinila mezi dvoutisícím prvním a dvoutisícím druhým kopancem :-)
@Teo (Kráťa - Mail - WWW) Vloženo 21.11.2009, 00:05:42
Nemusíš v sobě mít žádnou horu. Počkej, až do Tvého vnitřního Polabí přijde stoletá povodeň!
Letinko, (intimidant - Mail - WWW) Vloženo 28.11.2009, 18:23:15
mám za sebou těžký týden a dnes se celý den mučím učením. vyhlídka na zítřek je ještě pochmurnější. a když jsem si přečetl Tvé vyprávění, tak si říkám, proč vlastně mučím sám sebe tím, co mě vůbec nezajímá...
pěkné (slávek miloslav - Mail - WWW) Vloženo 20.12.2009, 09:58:51
moc pěkné :)
ses dobra (spoon - Mail - WWW) Vloženo 31.12.2009, 11:15:34
to musel bejt zapamatovanihodnej zazitek...takovejch neni nikdy dost :)
Moc hezké, (Vladimír - Mail - WWW) Vloženo 15.01.2010, 15:01:40
sugestivní povídání! Úplně jsem si představoval, jak tam funím do kopce, jak mne bolí kolena a nohy. Nejcennější je, když jeden dokáže překonat sám sebe. Vždy si rád klikám na odkaz na Tvé stránky, povídání je hřejivé. Děkuji!
Ošklivé a krásné vzpomínky (Pohodář Tom - Mail - WWW) Vloženo 11.02.2010, 10:53:28
A jen co se Letinka vydýchala, přestaly ji bolet nohy... o to raději na to vzpomíná a zatímco vzpomínky na otlaky, puchýře a nohy, bolící od palce ke kyčlím blednou a blednou, vzpomínky na všechno pěkné jsou stále barevnější a zářivější. Také jsem to mnohokrát zažil.
Přidání komentáře...